10. k

14. března 2018 v 22:50 | Elinor |  Bez zájmu
...


Hermionu překvapilo, že o půl sedmé všichni vstali a usadili se ke snídani. ,,Dobré ráno, drahoušku," pozdravila Hermionu paní Weasleyová. ,,Posaď se, udělala jsem ti kávu." Hermiona se usadila mezi Harryho a Rona, oba jí věnovali úsměv.
,,To jste všichni vstali tak brzo, abyste se mnou posnídali, než odcestuju do Rumunska?" zavtipkovala Hermiona. Všichni přitakali. ,,Toho si velice vážím," řekla Hermiona.
,,To je přece jasný, Mio. Přece bychom nezaspali tvůj odchod," pravil Harry.
,,Musíme se s tebou přece rozloučit," přidala se Ginny. Hermiona žasla nad jejich podporou a laskavostí.
,,Všechno jídlo máš v téhle tašce," informovala Molly a ukázala na poměrně velkou tašku. ,,Bohové vědí, jak dlouho tam budeš, tak abys nebyla o hladu. Dokážu si živě představit, jakým způsobem se stravuje Charlie," dodala paní Weasleyová a položila před Hermionu šálek s kávou.
Hermiona měla poslední čtvrt hodinu, posadila se na postel a přemýšlela o tom, co hodlá udělat. Snažila se to skrývat, ale byla docela vyděšená. Navíc Charlie nevěděl o jejím plánu, takže ji neočekával a Hermiona netušila, jak na její příjezd zareaguje. Na druhou stranu si však byla jistá, že dělá nejlepší věc, která se v této situaci dala provést. Těšila se až ho uvidí a vynadá mu, že jí nenapsal. A pak ho obejme. Potřebovala s ním být. Čas se nachýlil, Hermiona se zhluboka nadechla, vstala a na záda si vzala batoh. Sešla do kuchyně, převzala tašku s jídlem a všem poděkovala.
,,Opatruj se, Hermionko," řekla Molly dojatě a políbila Hermionu na čelo.
,,Napiš, až budeš mít čas," pravil Harry s úsměvem a objal ji. Ginny ji objímala nejdéle ze všech a drmolila něco o tom, jak je statečná a hodná, jak moc ji má ráda, ať pozdravuje Charlieho, ať se ozve... Hermiona se lehce pousmála a všechno odkývala.
,,Můžeme?" zeptal se pan Weasley. Hermiona napočítala do tří, sebrala všechnu svou odvahu a odvětila: ,,Ano. Můžeme."
Ministerstvo už po ránu bylo plné lidí. Hermiona následovala pana Weasleyho, prodírala se davy lidí a modlila se, aby vše proběhlo dobře. Zastavili se kousek od krbu s nápisem: Evropa. Stál u něj vysoký muž, vypadal spíš jako socha. Arthur Weasley se natočil k Hermioně.
,,Máš všechno?" zeptal se. Hermiona přikývla. ,,Vážně?"
,,Mám batoh, tašku, doklady, povolení..." vyjmenovávala Hermiona. Arthur spokojeně přikývl.
,,Tady je ta adresa, tady máš peníze na nečekané výdaje," řekl a podal jí pár bankovek a lísteček.
,,Děkuju," pravila Hermiona a začala panikařit. Chtěla se sebrat, otočit se na podpatku a utéct. Pan Weasley to vycítit, protože se na ni mile usmál a položil jí ruku na rameno.
,,Zvládneš to, Hermiono," pronesl uklidňujícím tónem. Hermiona o sobě dost pochybovala, ale důvěra, kterou do ní všichni vkládali jí pomohla nejistotu překonat.
,,Na shledanou," rozloučila se a zamířila k vysokému muži. ,,Dobrý den," pozdravila.
,,Dobrý den, slečno. Doklady a povolení?" Hermiona mu vše podala. Muž se začetl, pohlédl na Hermionu a porovnal její vzhled s fotografií, přikývl a vrátil jí všechny listiny. ,,Můžete dovnitř." Hermiona vstoupila do krbu a hledala letaxový prášek. Dost ji překvapilo, že prášek v ruce držel vysoký muž. ,,Ministerstvo kouzel, Bukurešť," pronesl klidným hlasem a hodil jí letaxový prášek pod nohy. Objevily se obří plameny a Hermionu pohltily.
Najednou stála v úplně jiném krbu uprostřed bukurešťského ministerstva. Vyšla ven, položila na zem tašku a oprášila se. ,,Dobry den, slečna," pozdravil lámanou angličtinou muž. ,,Vitejte v Rumunsko, poprosit vas o vaš doklad totožnost." Hermiona mu podala doklady a povolení, muž spokojeně přikývl. ,,Místo vaš pobyt?" Hermiona začala šátrat v kapse, následně muži podala papírek s Charlieho adresou. Ten se pousmál. ,,Drakové, že?" Hermiona přikývla. ,,Sejít do nejníž patro, tam ukazatel na autobusový doprava."
,,Děkuju," řekla Hermiona (za tento den po sto padesáté), vzala si všechny věci a vydala se k obřímu schodišti.
Podle ukazatelů došla až na autobusové nádraží, posadila se na lavičku a doufala v zázrak - aby se za ni všechno vyřešilo samo. Přijel první autobus, vykoukla žena a zvolala: ,,Temešvár!" Z vedlejších laviček se zvedlo několik kouzelníků a nastoupilo. Hermiona pohlédla na lísteček, Temešvár tam napsáno rozhodně nebylo. Žena si všimla její bezradnosti, sestoupila pár schůdků a došla k ní. Natáhla ruku, Hermiona jí podala lísteček. Žena se hned rozzářila.
,,Draci," řekla s pochopením a pokývala hlavou. ,,Pár minut, autobus přijede," uklidnila Hermionu a ta s vděčnosti (po sto padesáté prvé) poděkovala. Žena mávla rukou, že o nic nejde, vrátila se do autobusu a kývla řidiči na znamení, že může pádit do Temešváru.

Hermiona si stihla jednou kousnout do hrušky, když přijel další autobus. Vykoukla mladá slečna s černými vlasy a zvučným hlasem prohlásila: ,,Fagaraš!" Hermiona pohlédla na lísteček, kde bylo napsáno: Faragaš. Kvapně vstala, posbírala si věci, pozdravila slečnu a prošla do autobusu. Posadila se dozadu, takže mohla pozorovat, jak ostatní kouzelníci nastupují a hledají nejlepší sedadlo. Bylo jich pár, většinou to vypadalo na vesnické kouzelníky, kteří za prací dojížděli do hlavního města. Hermiona věděla, že ji čeká několik hodin cesty, takže si opřela hlavu a pokusila se co nejvíc uvelebit. Autobus se dal do pohybu. Sledovala cestu, po necelé hodině usnula.
,,Jsme tu, slečno," ozval se hlas mladé slečny. Hermiona nespokojeně nakrčila nos, otevřela oči a v tu ránu se narovnala.
,,Omlouvám se, usnula jsem," začala Hermiona a hledala všechna svá zavazadla.
,,Nevadí," odvětila mile slečna. ,,Potřebujete poradit?" Hermiona se zatvářila zoufale. ,,Do města asi nechcete, že ne?" Hermiona zavrtěla hlavou. ,,Draci?"
,,Přesně tak," přitakala Hermiona. Slečna se zasmála, očividně byli Rumuni na draky hrdí.
,,Pojďte," pobídla Hermionu a obě vyšly z autobusu. ,,Hned na začátek - oblečte se, jinak umrznete. Teď vám povím, kudy se vydat. Vidíte tu cestu?" zeptala se a ukázala na starou prašnou cestičku.
,,Ano...?"
,,Půjdete po ní až k úpatí hory, tam je vyznačené místo k přechodu. Máte u sebe hůlku, že?" Hermiona přikývla. ,,Tak to nebude žádný problém," ujistila ji slečna.
,,A jak to místo poznám? A pak už trefím?" vyptávala se Hermiona vyděšeně.
,,Nebojte se, poznáte. U úpatí je rozcestí, vy půjdete skrz skálu," dovysvětlila slečna, vylezla po schůdcích, zamávala Hermioně a i s autobusem zmizela. Hermiona zůstala stát na místě a nevěřícně zírala před sebe. Všichni už odešli. Stála na prázdné silnici, kolem okolo nic nebylo. Jen prašná cesta, která vedla úplně jinam než silnice. Hermiona zavřela oči a počítala do deseti. Do dvaceti. Minutu prostě nedělala nic. Pak vzhlédla k vysokým horám a rozhodla se, že to riskne. Trochu se bála, protože se blížila bouřka, v dáli slyšela hřmění. Našla v batohu mikinu a nepromokavou bundu, které si myslela, že ani nevyužije, zhluboka se nadechla a zamířila po prašné cestě. Napadlo ji, že si měla sepsat závěť, teď už bylo pozdě.
,,Merline, ochraňuj mne," zašeptala.
Po hodině došla k úpatí hory. Jak slečna říkala, bylo tam rozcestí - cesta doprava, cesta doleva... A skála. Hermiona přišla k hoře a zkoumala ji. Nic neobvyklého na ní nebylo. Položila na ni ruku a ucítila slabé chvění magie. Hned v batohu našla hůlku a přiložila ji ke skále, hůlka se rozzářila světle modrým paprskem. Hermiona zavřela oči, soustředila se na jediné - Chci se dostat k Charliemu. Otevřela oči a uviděla, jak modrý paprsek prostupuje skálou a putuje skrz ni. Po pár vteřinách se část skály rozplynula a objevil se vchod. Hermiona uznale pokývala hlavou. ,,Jsem nejlepší," řekla sama pro sebe a vstoupila do tmy. ,,Lumos." Nikdy by ji nenapadlo, že trpí klaustrofobií, ale zjistila, že jí ten malý prostor nedělá vůbec dobře. Zrychlila, aby se brzy dostala ven. ,,Bohové, jestli umřu..." Když jí došlo, že vyhrožování k ničemu není, v duchu se bohům omluvila a pro jistotu ještě víc přidala do kroku. V dáli se objevilo světlo, nejdříve jen maličké, ale čím víc se blížila, si byla Hermiona jistá, že je u konce cesty skrz skálu. ,,Děkuju, děkuju, děkuju," zašeptala vděčně bohům. Po posledních dvě stě metrech vyšla ven a mohla se znovu podívat na slunce. S úlevou si vydechla. Zvládla to! Rozhlédla se kolem sebe. Od hory vedla jediná cestička a u ní byl dřevěný ukazatel s nápisem: Dragonul! PERICOL! Hermiona se vítězoslavně zasmála. Kromě toho, že byla zima, cestování bylo časově náročné a cítila se unavená, měla docela dobrý pocit.
Odpolední slunce vůbec nehřálo a z dálky bylo stále slyšet hřmění... Dokonce se zdálo bližší a bližší. Hermiona nehodlala zmoknout, upravila si batoh a vydala se po cestičce. Uvažovala, co Charliemu poví. Napadlo ji, že bude naštvaný. Zastavila se, přemýšlela. Nemůže mu říct: ,,Ahoj. Promiň, že ti nedůvěřuju. Musela jsem přijet. Ale stíhačka nejsem." Jenže co jiného povědět? Rozhodla se, že to vyřeší její budoucí já, až se uvidí s Charliem. Věřila tomu, že správná slova přijdou sama od sebe. A kdyby ne? Znovu znejistěla. Tak si aspoň udělala hezký výlet do zahraničí. ,,Bohové, jen ať není naštvaný... A ať mě kvůli tomu neopustí. Prosím, prosím, jen ať mě neopustí. Mám ho ráda. Ať se nezlobí..." vyjmenovávala své modlitby bohům a štrádovala si to po cestičce.
 


Komentáře

1 agata agata | 15. března 2018 v 19:36 | Reagovat

Jestli se dozvím, že se na ni naštval, tak si tímto přeju, abys ho nechala očoudit nějakým drakem tak,aby zůstal škaredý jak Quasimódo a léčitel mu oznámil, že jenom krev od milující dívky ho může vyléčit!
Nebo aspoň, aby ho mohla Hermiona nakopnout, no.
P.s. třetí vážné varování! :-|  :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama