19. kapitola - Jedno malé odhodlání

30. září 2017 v 15:55 | Elinor |  - Prach a popel
To je tak, když nemám ani mandlové kafe, ni mandlové mléko.




Probudila se. Chvíli jen ležela a oddechovala. Uvažoval, o čem může přemýšlet. Posadila se, její nohy sklouzly na podlahu, pokusila se postavit, ale tělo ji zradilo. Padla na kolena a její tvář se zkroutila bolestí. Našla v sobě jedno malé odhodlání. Zvedla hlavu a pohlédla na něj. Po čtyřech k němu přilezla, sedla si na paty a mlčky ho pozorovala. Nemohl se na ni ani podívat. Nechtěl vidět fialové modřiny na jejím obličeji, zraněný ret a opuchlé oči. Zabil by ji jen proto, aby se na ni nemusel dívat. Její přítomnost mu připomínala, že nikdy neporozumí lidským citům. Býval s tím smířený, ale kvůli ní si přál v sobě najít trochu lidskosti. Neustále jen zklamával sebe, rodiče, ji. ,,Miluješ mě?" zeptal se, ale hlavu měl natočenou na stranu.
,,Ne," odpověděla. Jak by tě mohl kdokoliv milovat? Sám milovat neumíš.
,,Můžeš odejít. Nechám tě jít. Nebudu tě pronásledovat," slíbil. Dlouho mlčela. Plus mínus celou nekonečnost.
,,Věřím, že mi už neublížíte," pravila nakonec. Konečně na ni pohlédl a rozesmál se.
,,Fakt, květinko? Viděla jsi, jak vypadáš? Viděla jsi, co jsem ti udělal? Neměla bys mi věřit, ani to po tobě nechci. Zdrhni, dokud můžeš."
,,Nemůžu vás opustit," odvětila. Překvapením pootevřel ústa. Pochopil.
,,Povedlo se mi to," řekl nevěřícně. ,,Dokázal jsem ti zblbnout hlavu. Připoutal jsem tě k sobě. Zdálo se mi, že se to vůbec nedaří a najednou... Hle! Pohleďte na mě! Jsem ještě nebezpečnější, než si všichni mysleli! Vždyť ty to máš ve svý hlavince v pořádku, ne? Víš, jakej jsem? Nejseš ta, která by důvěřovala cizim lidem a brala si od nich sladkosti..." Neodpověděla. Asi zpytovala své svědomí, protože zachmuřile hleděla na podlahu. ,,Kdy to skončí?" Pohlédla na něj a zavrtěla hlavou na znamení, že neví.Vyškrábala se na nohy a odešla z pokoje. Zůstal sám se svými myšlenkami.

...

Nikdy nekončící kruh. Otřela si slzy. Měla odejít, něco ji ale drželo. A to něco ji jednou zničí, tím si byla jistá. Kdyby ji viděl Ron, byl by zklamaný. Jenže ani svým odchodem od Prašivce by Ronovi nepomohla. Neexistoval jediný pádný důvod, proč se rozhodla zůstat. Po tom všem by měla mít rozum... Jenže ona byla vděčná. Už ani nevěděla, co to slovo znamená. Vděčnost se stal naprosto záhadným pojmem, nicneříkajícím slovíčkem. Prašivec to řekl správně, připoutal ji k sobě. Čím víc bolesti přijímala, tím snadněji odpouštěla. Brala to jako odčinění hříchů? Očistec? Oprávněný trest za všechna svá provinění... Věděla, že je Prašivec bezcitný. Nechtěla tomu věřit. Věděla moc dobře, že ji nenávidí. A ona ho také nenáviděla. Tak proč bylo tolik složité si to připustit? Zahnala další příval slz a usadila se na pohovce. Poslední dobou jen přemýšlela, seděla, ležela a plakala. ,,Ty nejdeš do práce?" zeptal se Prašivec, který zrovna vešel do místnosti. Zavrtěla hlavou. ,,Dáš si ohnivou whisky?" Znovu zavrtěla hlavou. ,,No, to já si dám rád," řekl a zmizel v kuchyni. Vrátil se se skleničkou v jedné ruce a s lahví v druhé. Sedl si kousek od Hermiony. Chvíli se zdráhala, ale nakonec promluvila.
,,Myslel jste to vážně?" Prašivec tázavě zvedl obočí. ,,To...ohledně...Rona," dodala. Prašivec si lokl whisky a odvětil: ,,Prosim, neptej se, květinko." Tahle odpověď byla dostatečná. Nic víc vědět nechtěla, nepotřebovala jeho doznání. Jen potřebovala zbořit poslední iluzi, poslední zbožné přání.

Celý den mlčeli. Občas jeden z nich něco prohodil, ale nebyly to nijak zajímavé debaty. Obklopovala je tíživá atmosféra. Večer znovu seděli na pohovce, Prašivec pil, Hermiona pozorovala svět za okny. ,,Měla bych jít spát. Ráno brzy vstávám," pravila Hermiona. Prašivec pouze přikývl, že bere její odchod na vědomí. ,,Vy ještě nejdete?"
,,Budu spát na gauči," řekl. Hermiona tuto skutečnost vzala s povděkem.
,,Dobrou noc."
,,Dobrou, květinko," odpověděl.

...


Hermiona celé ráno stála u zrcadla a snažila se pudrem zakrýt modřiny. Nedařilo se jí to. Už viděla Snapea, jak se vzteká a nadává. Stejně to pozná, pomyslela si, rozmrzele si odfrkla, odložila štěteček a šla se rozloučit s Prašivcem. Našla ho v kuchyni. Seděl na židli, v ruce držel cigaretu a vypadal apaticky. ,,Už musím jít," řekla Hermiona opatrně. Vzhlédl k ní nešťastnýma očima. Nikdy neviděla jeho oči tak smutné. Zarazilo ji to.
,,Prosim, nechoď. Nenechávej mě tu," zažadonil. Hermiona se trpělivě pousmála, dřepla si před něj a položila jednu ruku na jeho koleno.
,,Vrátím se. Brzy se vrátím a povíte mi o tom, jak mi to hrozně moc sluší," zavtipkovala.
,,Nemůžu tu bejt sám," šeptal dál Prašivec. ,,Jenže ty bys tu taky neměla bejt... Ublížil jsem ti. Ne jednou. Ne málo." Nikdy by nevěřila, že uvidí Prašivce plakat, přesto muž sedící před ní slzel a vzlykal. Hermionino srdce obměkčil tento fakt natolik, že Prašivce chytila za tváře a donutila ho, aby se na ni podíval.
,,Odpouštím vám," řekla. Bylo jedno, jestli říkala pravdu, chtěla odlehčit jeho svědomí. Ta slova Prašivce ještě víc rozrušila.
,,Zopakuj to," poprosil ji.
,,Odpouštím vám."
,,Zakřič to hlasitěji! Překřič ty hlasy!" zvolal Prašivec. Hermiona se zvedla, ale jen proto, aby se k němu mohla nahnout a pevně obejmout. Držela Prašivce v náručí a kolébala ho.
,,Odpouštím vám," šeptala, ,,a věřím, že mi už neublížíte." Prašivec slabě zatřásl hlavou. ,,Nebo mi snad chcete ublížit?" dodala Hermiona.
,,Ptáš se špatně," odvětil zahanbeně.
,,Je vlastně jedno, co chcete... Ublížíte mi?" opravila se. Prašivec přestal vzlykat.
,,Nevím. Rád bych ale slíbil, že už se tě ani nedotknu," řekl poměrně klidným hlasem. Hermiona se od Prašivce odtáhla.
,,Uvidíme se večer," řekla a snažila se znít vstřícně. Spěšně ji chytil za ruku.
,,Kdybych byl jinej..." hlesl a Hermiona se chápavě pousmála. Vyšla z domu a šedá obloha jí připomněla Rona. Opatrně si setřela slzy a narovnala se v zádech. S hlavou vztyčenou se vydala do práce. Až to jednou přejde, budou tyhle rány pouze nepříjemnými vzpomínkami. Až padne do Ronova náručí, vše špatné se rozplyne.

Hermiona uklízela stůl, když ji navštívil Snape. Zastavil se, zamračeně si ji změřil pohledem. ,,Neskutečné," vydechl naštvaně. ,,Hned, jak dorazíte domů, si sbalíte věci a budete bydlet u mě," rozhodl.
,,Já..."
,,Mám tam jít s vámi? Mám ho zabít? Stačí říct a bude zpacifikován."
,,Ne! Bohové, to ne. Já... Já u něj ještě zůstanu. Nemyslím si, že bych ho teď měla opouštět."
,,Grangerová, nejste ničí anděl strážný. Není vaše zodpovědnost se o něj starat. Nezachráníte ho, není jak. Ani si nemyslím, že by o to stál."
,,Vy taky nejste ničí anděl strážný, tak mi, prosím, nerozmlouvejte mé rozhodnutí," obrátila Snapeův argument proti němu samotnému. ,,Navíc u sebe stále máte jeho hůlku."
,,Myslíte si, že je hůlka jediný předmět na světě, kterým se dá zabíjet a ubližovat?"
,,Vyříkali jsme si to."
,,Ach tak! Tak to úplně mění situaci! Pokud jste si o tom popovídali, tak není co řešit. Teď už se vám určitě nic nestane. Jásejme! Vyříkali jste si to, takže jste v bezpečí před jeho nevyzpytatelnou hlavou," prohlásil teatrálně Snape. Na to Hermiona nic nepověděla. ,,Jste hloupá, Grangerová. A vymstí se vám to. U modřin to neskončí," varoval ji Snape.
,,Jsem velice ráda, že o mě máte strach."
,,Tak to vůbec!" zapřel Snape. ,,Mám strach, že mi nevyjde plán kvůli vašim pošramoceným pocitům. Počítám s vámi a tímhle mi přiděláváte zbytečné starosti. Jinak bych se o vás vůbec nezajímal," vysvětlil a zněl přesvědčivě.

...

Neskutečně rychle se opil. Chodil po domě, spíš klopýtal, přidržoval se stěn a vnímal pouze vůni plísně. Už nechtěl nikdy vystřízlivět. Nenáviděl, když se jeho myšlenky stočily k jeho činům. Nebylo východisko. Měl to, co si zasloužil. Vybavil si její úsměvy, její dlouhé vlasy, styl chůze... Modřiny, slzy a chvějící se ruce...

...

Cítila se unavená. Vše ji bolelo. Chtěla spát, zapomenout a hlavně - už nikdy nepřemýšlet. Místo toho se musela napít kávy a pokračovat ve vyklízení svého pracovního místa. Ozvalo se krátké zaklepání. Snape nečekal na vyzvání a vešel. ,,Něco jsem vám přinesl," řekl lhostejným tónem a podal jí lektvar. ,,Mělo by to zhojit rány a utišit bolest."
,,Děkuji," pípla Hermiona dojatě. Snape se zamračil. ,,Jsem vážně vděčná. Chováte se ke mně tak mile..."
,,Nestojím o vaši vděčnost," pravil Snape a otočil se zády k ní. Než zmizel ve dveřích, dodal: ,,Kdyby to nezabralo, stačí říct a dám vám ještě jeden lektvar."

...

Ležel v posteli a upíjel z flašky whisky. Neměl sílu, takže se brzy polil. Natáhl se pro její šálu a otřel si do ní ústa. Do nosu ho zasáhla její vůně. Zavřel oči a litoval všech chvil, kdy ji mohl milovat. Našel v sobě jedno malé odhodlání. Už jí nikdy neublíží. Už nikdy neublíží Hermioně.

...

,,Mám jít s vámi?" zkusil naposledy Snape. Hermiona si povzdechla.
,,Nevím, proč mi nevěříte," odvětila Hermiona. ,,Nic se mi nestane."
,,Jak si můžete být tak jistá?" zeptal se. Hermiona neměla v plánu mu přiznávat, že si není vůbec ničím jistá a že má strach, takže pouze mlčky pokrčila rameny. ,,Nechoďte tam," požádal ji. Nezněl zoufale jako Prašivec, Snapeova slova zněla jen jako ozvěna dobrých časů, chvil, kdy věděla, co je správné.
,,Nemůžu ho nechat," odpověděla Hermiona. ,,Myslete si, že jsem blázen. Nejspíš jsem. Jen mě nechte se rozhodovat po svém. Pokud je to špatně, zaplatím za to."
,,Nechci, abyste za něco platila," opáčil Snape. ,,Měla byste začít uvažovat jako rozumný člověk. Vždy jste přemýšlela racionálně, tak se o to pokuste i nyní." Hermiona se zastyděla.
,,Prosím, nechte mě jít. Celé je to špatné, nechci, aby to bylo ještě horší."

Kráčela prázdnou ulicí. Zastavila se u obchodu, přepočítala drobné, které u sebe měla. Rozhodla se, že Prašivcovi koupí nějakou maličkost. Chtěla ho potěšit, chtěla předstírat, že je jejich ,,soužití" normální.

,,Doufám, že nespíte," řekla Hermiona ve dveřích do ložnice. Prašivec neodpověděl. Ležel na zádech a zíral do stropu. ,,Něco jsem vám přinesla. Nechala jsem to v kuchyni, ale hned pro to skočím. ,,Koupila jsem vám cestou domů jablko." Znovu nic neřekl. ,,Jsem ráda, že vám nestojím ani za odpověď," pravila Hermiona zklamaně a hodila po něm naštvaný pohled. Zasáhl ji nepříjemný pocit. Něco bylo jinak. A zdálo se jí, že to není vůbec dobrá změna. Zadívala se pozorněji. Trvalo to necelou vteřinu zkoumání. Byl bledý, skoro bělostně bílý, jako kdyby v jeho těle nekolovala krev. Hermionin zrak spočinul na lahvičce lektvaru, který byl ještě ráno plný. Nyní byl celý lektvar pryč. Nebyla si jistá, co předávkování tímto lektvarem může způsobit, ale byla si jistá, že to není vůbec dobré. Přesto zachovala klid. Jablko položila na stolek a pomalým krokem se k němu vydala. Kdyby běžela, značilo by to problém, Hermiona nechtěla čelit problému, proto ho odháněla opatrným našlapovíním. Stoupla si nad Prašivce a chvíli sledovala, jestli se nadechne. Nic. Jemně s ním zatřásla. Jeho hlava padla na stranu. ,,Ne," zašeptala pouze a byla si jistá, naprosto jistá, že tímto zamítnutím ho donutí se nadechnout. ,,Probuďte se," požádala ho zdvořile a zkusmo se dotkla jeho ruky. Byla ledová. Prašivec na její dotek vůbec nereagoval. Odběhla do koupelny a hledala cokoliv, čím by mu mohla pomoct. Nic tam nebylo. Ani nevěděla, co by tam mohla najít. Rozhodně neměl vystavený lektvar s nápisem: Až jednou vypiju celou lahvičku lektvaru na spaní. Přiběhla zpátky pouze se sklenicí. Narovnala mu hlavu a nalila mu do pusy vodu. Čekala, že automaticky polkne, jenže voda pomalu vytékala z jeho úst na polštář. ,,Tohle bys mi neudělal... Nemůžeš... Nesmíš..." Neodpovídal. Oči hleděly do neznámých dálek. ,,Bez tebe bych byla ztracená." Žádná odezva, ani jediný záchvěv svalů, ni tlukot srdce. Poodstoupila od postele a dívala se na tělo, které už neobývala duše. Musí existovat způsob, opakovala si v mysli. Nezemřel. Není možné, aby zemřel. To by bylo hloupé. Potkala ji spousta tragédií, ale tohle by byla poslední kapka... ,,Už toho bylo tolik..." zašeptala nešťastně. Nebylo by to spravedlivé, pomyslela si Hermiona. Rozhodla se! Zachrání ho! Udělá pro to cokoliv. Bude v pořádku, všechno bude ,,pouze špatné" jako předtím, uklidňovala se. Napadlo ji, že by měla okamžitě běžet za Snapem. Učinila úkrok stranou, další, stále očima sledovala Prašivce. Došlo jí to až ve dveřích. Nezachrání ho, ani ona, ani Snape. A pokud... Pokud to bylo tak, jak se jí to zdálo, tak by měla zůstat. Zhluboka se nadechla, otočila se čelem k tělu a vrátila se. Vylezla na postel za ním. Pokusila se mu zavřít oči, ale nedařilo se. Asi to bylo tím, jak moc se jí třásly ruce. Objala ho kolem pasu. Přála si zemřít. Neviděla jiné východisko.


Když se blížila noc, rozsvítila světlo. Nikdy se tak nebála tmy.
 


Komentáře

1 agata agata | 30. září 2017 v 21:15 | Reagovat

Já už měla zlé tušení, že když si dáváš na čas, bude to hrůza. Ale že to bude tak zlé, to jsem netušila.
Myslíš to vážně?? Fakt jsi ho nechala zemřít?? A hodláš ho nechat mrtvého už napořád?? To přece není možné! Je to Prašivec, má silnou magii, silný vztek a silnou životaschopnost!! Mám slabou naději, že Hermiona ho mrtvého necítí, přece by s mrtvolou neležela v posteli?
Možná se probere a z toho lektvaru bude mít porouchaný mozek? Možná k horšímu, ale třeba i k lepšímu? Myslím jako tak, že nebude tak útočný a bude s ním lehčí pořízení; a Hermiona ho bude moci nějak ,, přešaltrovat" na polonormálno a přimět ho nějak ke spolupráci??
Aspoň aby pomohla Ronovi?!
Jestli je skutečně po něm, tak už se k Ronovi nedostane, protože on byl jediná spojka.
A proč byla tak zoufalá? Choval se k ní jako zvíře a ona ho nechce opustit? Přece ho nemiluje, ani není masochistka, aby jí jeho surovost nějak fyzicky uspokojovala nebo jí psychicky imponovala?? Nebo ano??
Vidíš, ty pekelnice? Samé otázky, v hlavě mám vymeteno, jsem vystrašená a taky trochu/ spíš trochu dost/ zuřím!
Ty čtenářova noční můro!
Zas tu budu denně čumákovat a slintat na další díl!
Ale dokud nedočtu, jak to dopadlo, budu!!/ slintat a čumákovat a zuřit/!!
Ty by sis měla na tu svoji fantazii vyřídit zbrojní pas! A rovnou na raketomet!
P.S. Chtěla jsem jít spát..no, takže si jdu lehnout - a o spaní si nechám zdát! O_O  O_O  O_O

2 Elinor Elinor | Web | 30. září 2017 v 21:51 | Reagovat

Ač jsem s touto záležitostí počítala drahně kapitol dopředu, stejně jsem se tím zablokovala.
Děkuji za komentář a naprosto chápu všechny otázky - pokládám si je při psaní taktéž. Doufám, že teď už to půjde rychleji (aspoň o trošku) a tvé otázky budou zodpovězeny. O:-) A mé vlastně taky.

3 agata agata | 2. října 2017 v 9:59 | Reagovat

O litry kafe a dvacku cigaret později.

To je přesně to, o čem třeba špatný autor nemá ani zdání! Postavám nalinkuje, kdo kam, a je mu srdečně jedno, co na to ony samy. Pshaw!!
Jeden světový spisovatel si taky tak zoufal, když jeho hlavní postava umírala a on to nechtěl a zaboha nevěděl, zda a jak ho zachránit.
Vzala sis je všechny na svědomí, tak teď trp! Oni taky trpí! /o sobě skromně mlčím/!
Tak medituju, že by se z toho mohla klidně vyklubat snamionka?/Snape je tu úžasný/ nebo i dramionka?/ Draco tu taky působí sympaticky/...ale proč mám dojem, že to půjde do ,prachu a popelu '?
Ta písnička, když jsem si našla český překlad, je naproti tomu optimistická, takže fakt netuším, kam to všechno povede. Nehledě na to, že TY máš určitě v záloze ještě kdovíco! :-?  ???  O_O
Takže držím palce nám oběma, vlastně nám všem!!

4 Elinor Elinor | Web | 3. října 2017 v 22:42 | Reagovat

O litry kafe, litry vína a dvě krabičky cigaret (rozuměj tři) později. (to víno je myšleno o víkendu, během týdne jsem zodpovědný, pracující člověk, který se ničí jen kofeinem a nikotinem)

Je jasné, že tohle dílo ze sebe klidně ,,vykrvácím" jen, abych ho dokončila. Kvůli Tobě, sobě, jim, nám.

Jéje, kéž bych mohla napsat, co si přeju já, aby se stalo. :-)

Pouze napíšu k zamyšlení: Které postavy se ta píseň týká? Jak by si ji ten člověk přebral, kdyby ji uslyšel? (neberme ohled na časové údaje, stejně si to představuju v současnosti)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama