17. kapitola - Úplná pravda

22. července 2017 v 0:30 | Elinor |  - Prach a popel
...



,,Nemůžu tě nechat odejít, to snad víš..." Hledal bezpečí, ale nenacházel ho. Nevěděl, kde by se mohl ukrýt. Pátrali po něm. Jeho nohy kmitaly neuvěřitelnou (až snovou) rychlostí. Snažil se nemyslet na to, co provedl, jinak by všechno vzdal. Kdyby si připustil ten ohavný čin, nechal by se chytit. Probudil se, když vbíhal do lesa. Vůně vlhké půdy se rozplynula. Natočil se k ní, ležela v posteli a byla vzhůru. Chtěl řvát, kde celou noc byla, ale ona se něžně usmála a popřála mu dobré ráno. Jsou to jen bludy, tvé domněnky nejsou pravdivé, hlavně ji neubližuj. Určitě nemohla spát a šla se jen projít. Podá mu vysvětlení a všechno bude zlatavě broskvové. Nikoho jiného už nemáš, tak ji vyslechni. ,,Jak ses vyspala, květinko?" zeptal se nenápadně a modlil se, aby řekla pravdu, které se zároveň bál.
,,Krásně. Byla jsem včera unavená, takže jsem spala jako zabitá,"odpověděla, aniž by uhnula pohledem. Přece by mu takhle nelhala... Ona by si nevymýšlela, ne, prosím, ona ne. Jenže ona nespala celou noc, neležela vedle něj v posteli, nebyla doma. Bylo tedy jasné, že mu lže. Nebylo pochyb, že před ním něco tají, nějaké hrůzné tajemství. Měla být jiná než ostatní. Ona mu neměla nikdy lhát. Došla mu zásadní věc, neztratil ji. Pokud lhala, pokud mu dokázala lhát, nikdy mu nepatřila. Jak si mohl myslet, že by ho mohla milovat? Slovo milovat v něm rozezvučelo zoufalství, které bylo předstupněm ztráty sebekontroly. Pomalu se k němu plížily hlasy se svými odpornými nápady, jak ublížit. Jí, sobě, světu... Celou dobu se snažil kvůli ní. To ona byla důvodem, že se (dočasně) polepšil. Každý den se překonával. A kvůli čemu? Aby mu lhala. V uších mu pískalo, za to mohla ona. Sama ty hlasy přivolala. Jako kdyby chtěla, aby ji zabil. Odkopl peřinu a posadil se zády k ní na okraj postele. Sklonil hlavu a zhluboka oddechoval. Neměl ani sílu jí ublížit. Zatím. Nechtěl se s ní dohadovat nebo po ní požadovat vysvětlení. Pravda, ať už byla jakákoliv, nebyla důležitá.Lhala mu, to bylo bezesporu. Ucítil jemný dotek na rameni. ,,Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě. Jak krutou hru rozehrála! Nejenže lhala, navíc se chovala sladce a nevinně, aby to pro něj bylo těžší. Byla k němu tak milá, takže by rád uvěřil čemukoliv, co by mu napovídala. Ona však vybrala jedinou lež, které věřit nemohl. Viděl prázdnou postel. Prošel prázdný dům. Stačilo, aby pověděla, že byla na chvíli venku, nevyptával by se. Tím by ty hlasy zahnala. Důvěřoval by jí, kdyby mu nedala záminku k opačnému postoji. Jejímu doteku se však nebránil. Mohl ji od sebe odstrčit, ale nechtěl. ,,Jenom jeden z těch zachmuřenejch dní, květinko," odpověděl prázdným hlasem. Neodpovídala a její ruka zmizela. Těsně za ním se prohnula matrace, takže se k němu přisunula blíž. Zezadu ho objala. Svou hlavu opřela o jeho tvář. Její objetí ho zraňovalo. Namáčknuta na jeho záda, propalovala se skrze kůži až k páteři, která se za chvíli určitě roztaví. Bolelo to, takže se to určitě dělo.
,,Lepší?" zeptala se.
,,Nevím." Věděl moc dobře. Nebylo to lepší! Udělala to nejhorší, co mohla - chtěla si ho udobřit lísáním. Děvka! Nezaslouží si nic jinýho než smrt! Už se nechtěl kontrolovat.
,,Co byste řekl na kávu a něco dobrého k snědku?" navrhla zvonivým, nádherným, okouzlujícím...prolhaným hlasem. Neodpověděl, soustředil se pouze na bolest. Podvědomě mlčel taky, aby neodcházela. ,,Zdálo se mi o vás," řekla a jeho srdce poskočilo nadějí, byť jenom na vteřinu, než si uvědomil, že je to lež. Ona totiž nespala. Byla celou noc pryč.
,,A co se ti zdálo?" vyptával se bez zájmu. Jen v mysli tajně očekával, že řekne něco, co zastaví jeho temnou stránku.
,,Nepamatuju si to přesně, ale byla jsem v nebezpečí. Zachránil jste mě." Odtáhl se, aby jí mohl pohledět do očí.
,,Tak proč ty na oplátku nezachráníš mě?" zašeptal vyčítavě. ,,Proč jednou nezachráníš mě? Proč mě takhle necháváš? Proč něco neuděláš ty pro mě?" opakoval stále dokola. ,,Proč mě nenávidíš?" Zmateně zamrkala.
,,Nevím, co tím myslíte. Snažím se..."
,,Snaž se víc! Přestaň furt myslet jenom na sebe!"
,,Vždyť jsem vám tolikrát nabízela pomoc. Nikdy jste pomoct nechtěl. Dokonce jste mi vynadal, že jsem se vůbec opovážila vás chtít vyslechnout." Neodpověděl, znovu k němu nahnula, aby ho objala. ,,Jestli chcete pomoct..." V mozku se objevil oslepující bílý záblesk, když zmizel, držela se za tvář a plakala. Hned mu došlo, co udělal. Měl by se jí omluvit, podívat se, jestli ji uhodil hodně, zkontrolovat, zda je v pořádku... Vstal, s třísknutím dveří zmizel v koupelně. Stejně si o to říkala... Kurva! Děvka! Ta zrádkyně!

...

Přidržovala si na rudé tváři studený obklad. Už to ani nebolelo, jen si na obklad zvykla, chlad ji uklidňoval. Seděla u kuchyňskému stolu, občas se napila vody. Málokdo se opovážil na ni vztáhnout ruku. Skoro nikdo. A nikomu jinému by to neodpustila. Stála před těžkým rozhodováním. Byla si vědoma toho, že je Prašivec nevyzpytatelný, ale tak vysokou cenu platit nechtěla. Na druhou stranu si nedokázala ani představit, že by se o sebe musela postarat sama. Snape by jí nepomohl a nikoho jiného neměla. Navíc nechtěla Prašivce opouštět. Ustála už toho tolik a někdy to s Prašivcem nebylo tak špatné. Když ji zrovna z něčeho neobviňoval, neubližoval jí a když měl světlou chvilku. Došlo jí, že tyhle ,,dobré dny" nebyly časté. Jen toužila po pochopení a jistotě. Zoufale potřebovala Rona. Ten by jí neublížil, Ron byl totiž dobrý člověk a skutečně ji miloval. Kéž by se Ron jen tak, z ničeho nic, zjevil v kuchyni a pevně ji objal... Přivřela oči, aby zastavila pláč. O to víc se její smutek prohluboval. Soběstačná Hermiona Grangerová neuměla být sama.

Přišel po několika hodinách. Sedl si na židli vedle ní. ,,Ukaž," řekl tiše. Hermiona odložila obklad. Prašivec k ní natáhl ruku a dotkl se nateklé rány. Sykla bolestí a ucukla. ,,Promiň."
,,Nechci, abyste se omlouval, ale abyste mi neubližoval," pravila Hermiona.
,,To ti nemůžu slíbit. Byla by to lež, kdybych řekl, že už se to nikdy nestane." Jeho upřímnost Hermioně vyrazila dech. Byla by šťastnější, kdyby si vymýšlel a lhal. Přála si něčemu věřit, byť by to byla lež. Aspoň na chvíli se chtěla upnout na jeho slib. ,,Je to pro mě čím dál těžší. Snažim se, abys přede mnou byla v bezpečí, jenže pak..." zarazil se a srovnával si myšlenky. ,,Nechci, aby sis myslela, že jsem dobrej člověk."
,,To říkáte pořád. Zdá se mi, že tím obhajujete vše, co jste kdy udělal. Nechcete nést odpovědnost za své činy. Proto pořád opakujete, jak jste špatný a zlý."
,,Květinko," začal varovným tónem, ,,nepleť se do něčeho, čemu nerozumíš. Nevíš, co všechno jsem udělal a nevíš, jak jsem se cítil při tom a po tom. Nemáš ani tušení, jak moc se snažim bejt jinej, jenže v mý hlavě je to dost pomotaný. Neřídim svý chování, neovládám svý tělo a už vůbec nejsem pánem svýho mozku."
,,A duše?" zeptala se Hermiona. Prašivec se jí dlouze zadíval do očí, pak svůj zrak stočil k cigaretám na stole. Zapálil si a teprve pak odpověděl: ,,Nemám duši."
,,Každý má duši," oponovala Hermiona.
,,Jak jsem ti už řikal, nevíš vůbec nic. Myslela sis, že jsi mě prokoukla a že nikdy neuvěříš tomu, co jsem ti nakecal. Ve skutečnosti jsi tomu věřit chtěla."
,,Čemu jsem chtěla věřit? To mi teda řekněte..."
,,Že jsem jen chudák, oběť... Že jsem vlastně hrozně hodnej, jen to nikdo nevidí... Že tě mám rád."
,,Vy mě nemáte rád? Vůbec?" zeptala se Hermiona opatrně a snažila se nerozplakat. Prašivec popotáhl z cigarety.
,,Nevim, co znamená mít rád. Takže asi ne. Jestli je láska něco, co člověka ctí, tak jsem nikdy nikoho nemiloval."
,,Proč mi to říkáte? Jednou jste na mě hodný, pak mě od sebe odstrkujete, říkáte mi, jak vám na mě záleží, potom, že mě nenávidíte..."
,,Byly dny, kdy jsem sám věřil tomu, že bych tě mohl mít trochu rád. Prostě jsem tomu věřit chtěl. Nechápu, jak jsem mohl bejt tak blbej!" Na tohle už Hermiona neodpovídala, jen na něj tiše zírala. Po chvíli se trochu uklidnil, nebo se to tak Hermioně zdálo. ,,Chceš znát pravdu? Chceš vědět, jakej skutečně jsem?"
,,Nejsem si tím jistá, ale asi bych to měla vědět."
,,Ale varuju tě, jestli sis vo mě myslela něco hezkýho, tak teď přijdeš vo všechny iluze."

Přenesl ji do lesa, kde ji tehdy chytil. Na Hermionu se sesypaly všechny vzpomínky. Mysl se zaměřila na Harryho, který ještě žil a Rona, který nebyl uvězněný. Zdálo se jí to tak dávno. ,,Tohle byl můj domov," řekl Prašivec. Tázavě na něj pohlédla. ,,Tady jsem umřel a zrodil se jako uplně jinej chlap." Už to ji vyděsilo natolik, že přemýšlela, jak jeho vyprávění zastavit.
,,Když jsem zabil Lamba..." začal a jeho hlas zněl vážně. ,,Měl jsem před soudem, rodiče tehdy zařídili, abych s nima mohl strávit jeden den. Omráčil jsem tejpky, který mě při tom hlídali. Myslel jsem, že mně rodiče pomůžou s útěkem. Vždyť mě mohli zavřít do Azkabanu! Brumbál to sice prej nějak chtěl vyřešit, ale já mu nevěřil. Musel jsem prostě zdrhnout. Jenže máma mě chytila za ruku a bránila mi. Neměl jsem, kurva, čas. Musel jsem pláchnout, jinak by mě zavřeli a vona mně to chtěla zakázat. Vzal jsem jí hůlku a vykřikl jsem první kletbu, co mě napadla. A najednou byla máma mrtvá. Chtěl jsem to vrátit, ale nebylo jak a musel jsem utýct a máma byla mrtvá... A táta... Do hajzlu, kdyby mě táta nechal jít, tak to nemuselo skončit tak zasraně blbě... Voba jsem tam nechal ležet mrtvý..." Hermiona se nemohla ani nadechnout. Když jí Tonksová dala jeho složku, byla tam zmínka o rodičích, ale rozhodně nebyla takhle obsáhlá. ,,Utekl jsem a začal žít tady. Proč si myslíš, že jsem tak dobrej v hledání lidí po lesích? Naučil jsem se skrejvat, vim, kam lidi utíkaj, když jim jde vo život. A pak se vobjevil Šedohřbet a prej, že bych se jim hodil. Jestli sis myslela, že mám duši, tak teď vidíš, že nemám." Hermiona sklonila hlavu. Nechtěla se na Prašivce dívat, nevěděla totiž, jak by se měla dívat. Zklamaně? Vyčítavě? Měla by ho odsoudit? Měla by jím opovrhovat? Měla by být milosrdná?
,,Co teď?" zeptala se.
,,Čekal jsem, že mi začneš nadávat, že jsem pošahanej vrah." Hermiona vzhlédla.
,,Mám začít nadávat?" zeptala se vážným hlasem.
,,Ne," odpověděl Prašivec. Hermiona pokrčila rameny.
,,Pak nevím, co mám dělat," pravila. ,,Nevím, co si mám myslet. Už je toho hodně. A až se přestanu snažit, budete znát důvod. Neulehčujete mi to."
,,Lži ti přijdou lepší?"
,,Lepší než takováhle pravda? Ano."
,,Pak to neulehčuješ ani ty mně," opáčil Prašivec.

...

Celý víkend ji pozoroval, jak sedí u stolu a přemýšlí. Vypadala zamyšleně a smutně. Tak vypadala vždycky, ale tentokrát už to bylo hodně zlé. Nepromluvila na něj, neusmála se, bloudila po domě sem a tam, pak znovu usedla ke stolu a přemýšlela. Litoval, že jí řekl pravdu - úplnou pravdu. Jenže stejně nemělo smysl doufat v její věrnost a lásku.

...

Ťukala prsty do stolu, aby se uklidnila. Měli plán, ne dokonalý, ale mohl vyjít. Stejně ale cítila napjetí a strach. Ozvalo se zaklepání. Ti, kteří stáli za dveřmi nečekali na vyzvání. První vešel Lucius a za ním Draco. Hermiona vyhlížela Snapea, ale ten nepřišel. S tím nepočítala. Byla sama. Snape by všechno zařídil, Snape by se jí zastal, kdyby se něco stalo. A kdyby došlo na boj, sama by se neubránila. Navíc - Snape měl hůlku, ona ne. Začala panikařit, ale skrývala to. Pouze se tvářila překvapeně, přesně tak, jak jí řekl Draco. ,,Musí to vypadat, žes o ničem nevěděla. Hlavně se netvař mile, to by bylo podezřelý. Budeš překvapená a otrávená, že tě někdo chce kontrolovat."
,,Tak se znovu shledáváme, Grangerová," řekl místo pozdravu Draco. ,,Nesnášeli jsme se už na škole, takže se nesnášíme pořád."
,,To je teda hezké překvapení," procedila skrz zuby Hermiona. ,,Čemu vděčím za tak milou návštěvu?"
,,Přišli jsme se kouknout, jak pracujete, slečno Grangerová," odpověděl Lucius.
,,A najít na tebe nějakou špínu," dodal Draco.
,,Ale no tak, Draco," napomenul ho Lucius, ,,nebudeme nikoho obviňovat bez důkazu. Odstupte od stolu, slečno," nařídil nadřazeně. Hermiona vstala, stoupla si ke zdi a čekala. Lucius pokynul Dracovi, aby se ujal kontrolování. Nejdřív prohlížel spisy, které měla zrovna připravené na stole. Vybrala pouze odmítnuté a po právu přijaté děti. Některé z nich Draco podal svému otci, ten si je pročetl. Nespokojeně se zamračil, protože vše bylo v pořádku. Tím ale zdaleka Hermiona neměla vyhráno. To byl totiž začátek a začátky vždy vypadají nadějně.

Prohlédl všechny šuplíky, pak se jeho ruka natáhla k hornímu. ,,Zamčený," řekl a pohlédl na svého otce. Ten se otočil k Hermioně.
,,Byla byste tak laskavá?" zeptal se. Hermiona roztřesenou rukou podala Dracovi malý klíček. Pohlédl do šuplíku a Hermioně se zběsile rozbušilo srdce. Napadlo ji, že Draco vůbec není na Snapeově straně. Přesně teď se díval na složky, které by ji mohly odsoudit k smrti. Spisy, které dokazovaly, jak podváděla. Všechny rodné listy rodičů, rodokmeny, záznamy o spolupráci s Brumbálem. Teprve teď Hermioně došlo, jak rozsáhlé její zásahy byly. Desítky pravd schovaných v malém šuplíku.
,,Ale, ale, ale..." řekl vítězoslavně, ohlédl se k Hermioně a zářivě se usmál. Její neuvěřitelně rychle bijící srdce se na vteřinu zastavilo. Draco sáhl do šuplíku a vyndal knihu. ,,Ty si v práci čteš, Grangerová?" Nepodrazil ji. Přesně podle plánu. ,,Prázdný šuplík by mi neuvěřil, Grangerová. Musí tam být něco, z čeho budeš mít problém. Tím odvedeme otcovu pozornost."
,,Podej mi to," požádal Lucius. Začal si prohlížet knihu. ,,Je tam ještě něco?" zeptal se svého syna, ale ani nevzhlédl. Draco se na vteřinu podíval na Hermionu, pak zamknul šuplík a odpověděl: ,,Ne. Nic."
,,Porozhlédni se po policích," řekl Lucius Malfoy. Hermiona se konečně mohla nadechnout. ,,Slečno Grangerová, tohle je velice hanebné chování. Pán zla vám ušetřil život a vy si tu pročítáte mudlovskou knihu. Narozdíl od nás ostatních asi máte spoustu volného času." Hermiona pokorně sklonila hlavu a špitla: ,,Omlouvám se, pane."
,,Pokud se nenajde ještě něco dalšího, tak to neoznámím na vedení. Věřím, že říct to Severusovi bude dostatečné. Ten vás zavalí prací navíc a knihu samozřejmě nazpět nedostanete."

Zaklepala a po vyzvání vešla. Snape na ni krátce pohlédl. ,,Slyšel jsem, že prý v práci čtete mudlovskou literaturu...?" Hermiona chvíli nechápala, že je to jemný pokus o vtip. Krátce se zasmála a přikývla. ,,Jinak - dobrá práce, slečno."
,,Děkuji, pane. Bez vašeho vedení bych nebyla tak vzornou pracovnicí, vše je vaše zásluha," řekla Hermiona. Snapeovi se v očích blesklo něco jako pobavení.
,,Díval jsem se, jak jste na tom s vyřizováním. Zdá se, že brzy budete mít hotovo. Rád bych s vámi probral další úkoly." Hermiona kývla hlavou. ,,Zítra se tu stavte kolem poledne."
Poledne znamenalo přesný opak, takže ji zval dnes o půlnoci k sobě domů.
,,Ve dvanáct," řekla Hermiona na znamení toho, že chápe.

...

Mlčky k němu přistoupila a podala mu lektvar. ,,Tak na zdraví, květinko." Nenapil se. Ještěže se zrovna otočila k nočnímu stolku, pomyslel si a podal jí lahvičku.

,,Na zdraví," odpověděla. Tentokrát se schválně obrátil on. Kdyby se necítila bezpečně, napila by se a on by nezjistil, kam chodí. Popřáli si dobrou noc a oba ,,usnuli". Snažil se dýchat pravidelně, aby uvěřila tomu, že spí. Po chvíli zaslechl šramot, vstala z postele, odcupitala (asi dokonce po špičkách) ke skříni a následně se vyplížila z ložnice. Ještě chvíli ležel, pak vstal a nenápadně se vydal za ní. Kráčela rychle, neotáčela se, i tak se pro jistotu skrýval ve stínech. Zdálo se, že se blíží k cíli, její krok totiž zvolnil. Zastavila se před domem, který moc dobře znal z doby, kdy plánoval, jak ji zachránit před Voldemortem. S člověkem, který tam bydlel. Viděl na vlastní oči, jak klepe na jeho dveře a pomalu vchází do jeho domu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Hlasy se rozzvučely jako roj včel.
 


Komentáře

1 agata agata | 22. července 2017 v 21:29 | Reagovat

Začíná to být už pro mně tradice. Nejdříve infarkt, potom zubová manikůra a skončí to rozklepanou bradou. Ty ďáblice!!  Už jsem ji viděla uškrcenou a rozpůlenou podélně i napříč! Fuj, tys mi dala!!
Takže teď už abych se klepala nejenom o Hermionu, ale i o Snapea a potažmo i o Draca! No pěkně.
Sakra práce!! To ho Snape nemůže potrefit Obliviatem? Nebo ho přijmout do party? I když, takového labila.….Ale kdyby zjistil, že mu Hermiona nezanáší, možná by se k nim kvůli ní přidal? Z druhé strany by ho mohl hlídat taky Draco, ne? Zase samé otázky! A vždycky, když už si myslím, že jsem na to kápla, je to zase jinak. Ostatně, jak jinak - při té tvojí šílené fantazii! O_O  O_O  O_O  :-x  :-x :-x
Moc děkuji, že píšeš dál! Jsem napjatá a nervozní a příšerně zvědavá, jak to bude dál. Vidím to šíleně černě, ale u tebe jeden nikdy neví...co? :-?

2 Elinor Elinor | Web | 23. července 2017 v 13:37 | Reagovat

Musím se přiznat, že poslední měsíc jsem kvůli své osobní tragédii nechtěla už nikdy psát. Úplně mě to ochromilo, nechápu, jak ostatní lidé dokáží přetvořit zármutek v inspiraci - já byla vážně prázdná. Jenže... tenhle příběh si nosím už rok v hlavě, takže i kdybych nepsala, stejně by tam zůstal a žil si svým životem... Tak už je lepší to aspoň sepsat, když už v té hlavě něco je.
Děkuju za vše, hlavně za trpělivost. Při další (nebo možná až té další, nevím, jak se to celkově vyvine) kapitole mne prokleješ, ale věř, že se snažím do činů postav nijak nezasahovat... Proto vlastně budu nespokojená i já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama