Březen 2011

Kapitola V.-Lekce

12. března 2011 v 13:00 | Sarawell |  -Úplněk
rodina



Světlo. Není to to ostré,bílé světlo,spíše tlumené a příjemné. Přesto mě zabolelo,když jsem otevřela oči.
"Dobré ráno,"uslyšela jsem příjemný hlas.
"Matte..."zašeptala jsem,jako bych ho hledala. Seděl přímo vedle mé postele. Usmál se a stiskl mi ruku.
"Jsem..."
"...v osadě,"doplnil mě. Ano,už jsem poznala svůj stan. Na menším stolku ležela miska ze které se kouřilo.
"To je hovězí vývar. Dá ti sílu,"usmál se a misku mi podal. S chutí jsem se do polévky pustila.
"Skoro na nic si nepamatuji,"přiznala jsem se,když jsem to snědla.
"Ani se ti nedivím,"zasmál se Matt.
"Proč?"
"Trvalo pár minut a byla jsi v bezvědomí."
"Cože?"
"Přervala jsi provazy a pak ses rozběhla přímo proti nám. Nejlepší bylo,když tě Starouš kouzlem uhodil do bezvědomí a proměnil zpět. Navíc,z první proměny si vůbec nic nepamatuješ."
Vyslechla jsem si celou příhodu a pak se rozhodla posadit se. Moje tělo ovšem protestovalo. Lehla jsem si zpátky.
"Uf,jsem celá polámaná,"vzdychla jsem.
"No jo,to se stává,"přitakal Matt. "Teď je ale důležité,aby ses co nejdřív proměnila."
"Už nikdy! Víš jaká je to bolest?"
"Vím. A abys jí překonala,musíš se proměňovat co nejčastěji."
"Tak dobře,"hned jak jsem to řekla,přišla do stanu Sarah.
"Nazdárek!"usmála se vesele. Malinko jsem se pousmála a kývla jsem na pozdrav. Zato Matt se smál jako...mno...nebudu to říkat.
"Špatně jsi uvázal provazy,"ušklíbla se Sarah na Matta.
"Já? Já jsem je sice měl uvázat,ale tys je měla očarovat! Na to jsi jaksi zapomněla ne?"zakřenil se. Mě už z toho jejich miliskování bylo špatně.
"Jdu na vzduch,"zamumlala jsem a rychle vstala. Na protesty svých údů jsem nereagovala. Podle mobilu jsem poznala,že je 10 ráno. Venku mě přepadla pořádná zima,ve stanu nejspíš působila magie. Rozhodla jsem se trošku se projít a prozkoumat to tady. Sarah a Matt mi byly ukradeni. Mno,nebyli,ale já si to nechtěla přiznat. V osadě bylo docela rušno. Všichni již byli dávno vzhůru a zabývali se mnoha věcmi. V myšlenkách jsem stále slyšela mnoho hlasů a ještě jsem si na to moc nezvykla. Všimla jsem si,že se mi o dost zlepšil sluch a čich a také jsem byla o mnohem více ostražitější. Sebemenší šumění mě hned zvedlo chloupky na krku.
"Hej,Maud!"volal na mě Matt. Šla jsem dál. Za chvíli mě dohnal.
"Co blbneš?"zeptal se.
"Nic neblbnu,šla jsem se projít,"odsekla jsem.
Dál už jsem mlčeli,ale oba jsme moc dobře věděli,že se na sebe nezlobíme. Vnímali jsme své pocity.
"Jak vůbec vypadám? Jakou mám srst?"zeptala jsem se najednou.
"Máš na mobilu foťák?"
Zaraženě jsem vytáhla mobil z kapsy a podala mu jej. Opatrně mi nadzvedl dlouhé vlasy a vyfotil zadní část krku. Vůbec jsem to nechápala,až když mi mobil s fotkou podal. Na krku mi rostly bílé chlupy. Zděšením i překvapením jsem otevřela pusu.
"Neboj,nikdo si toho nevšimne. Máš dlouhý vlasy a navíc,toho si většinou všímají jen ostatní lykantropové."
"Takže já jsem bílá?"
"Jasně. A jako vlk jsi moc hezká."
To byl snad jediný kompliment,který jsem od něj někdy získala. Trošku mě ale mrzelo,že týkal mé vlčí poloviny.
"S učením musíme začít hned. Proto bude nejlepší,když půjdeme do lesa."
"Hned teď?"
"Samozřejmě,čím dřív,tím líp,"záhadně se usmál.

O 15 minut později v lese asi 1 kilometr východně od osady...

"A co se jako budu učit?"zeptala jsem se.
"To,co vlkodlak k životu nejvíce potřebuje. A dnes to bude to,co potřebujeme nejvíc. Lov!"
Povytáhla jsem obočí. Jestli čeká,že se tu budu honit po lese a stopovat zajíce,tak to je na omylu.
"Hele,na co nám je lov,když máme kousek od baráku restauraci?"
"Protože lov není jen o ukojení hladu. Poznáš to,počkej!"proměnil se ve vlka a na chvíli někam odběhl. Pak se vrátil s králíkem v tlamě. Ještě byl živý,ale bylo vidět,že měl Matt hodně práce,aby ho nezabil.
"Tak to ne! Nemůžu ho zabít!"vykřikla jsem.
"Máš hlad?"
"Sakra,nemluv se mnou myšlenkami!"
"Promiň,ale vlk mluvit neumí. Zvlášť s králíkem v tlamě. Lov je to nejdůležitější pro tvůj život. Až se na svět podíváš vlčíma očima,přijde ti to jiné."
Zase mě přemluvil. Vzdychla jsem.
"Ale jak se mám tak rychle proměnit ve vlka? Nejde to..."
"Musíš si to představit. Dát tělu povel. Jako,když pohneš rukou. Taky si to rychle představíš a pak to uděláš."
"Prostě to nejde..." Možná jsem to spíš nechtěla udělat. A myslím,že to si myslel i Matt.
"Tak dobrá,takhle to možná půjde rychleji."
Otevřel tlamu a pustil zajíce na svobodu. ten se okamžitě rozutekl pryč.
"Jdi za ním!"
Podívala jsem se za mizejícím králíkem. Viděla jsem jeho divoký úprk. A přepadla mě touha,obrovská touha rozběhnout se za ním,štvát ho,dokud neucítím jeho krev. A to byl povel pro mé tělo. V tu chvíli mé tělo dostalo tvaru obrovského vlka. Neměla jsem čas se nějak prohlížet,prostě jsem se rozběhla za králíkem. Byly tu sice obrovské závěje sněhu,ale já jsem hladce běžela,jako po trávě. Králík měl značný náskok,ale pár mých skoků ho brzy zmenšilo. Už jsem ho skoro měla a jak jsem se k němu blížila,měla jsem čím dál větší rychlost. Už jen natáhnout krk a zakousnout se...

"Téda,pěkně ses vyválela,"přivítal mě Matt,už jako člověk.
"Nemůžu za to,že mi to uklouzlo..."zavrčela jsem naštvaně.
"Z toho si nic nedělej,tak chytíš jinýho,no. Na poprvý to nemusí vyjít vždycky,"utěšoval mě.
"Jak se proměńuje zpátky?"
"Počkej,ještě se neproměňuj,chci si tě trochu prohlídnout..."
Pak mě znalecky obcházel jako rozhodčí na výstavách psů.
"Hm,máš dost dlouhý nohy. Výška optimální,tipnu si tak 1,65 metru v kohoutku."
"Páni,to jsem velká jako kůň..."
"To jo,"usmál se.
Sakra,neuvědomila jsem si,že když si neuhlídám svoje myšlenky,bude je slyšet.
"Jak mám ovládat myšlenky? U Starouše jsem si všimla,že je uměl ovládat tak,aby je slyšel jenom někdo..."
"To se brzo naučíš. Je to lehký,"vysvětloval.
"Hm,super..."
"Myslím,že tvá schopnost je rychlost."
"To bych neřekla,"odsekla jsem."Co je to vlastně ´schopnost´?
"Každý lykantrop má nějakou schopnost. Já mám například sílu. No a ty máš rychlost."
"Super. Čím mě ještě příroda obdařila?"
"Živlem. Tvůj živel je země."
"A to jako proč?"
"Protože jsi Kozoroh. Já jsem ve znamení Vah,takže můj živel je vzduch."
"A na co mi je živel?"
"Nejčastěji a také nejlépe kouzlíš právě kouzla svého živlu. Jen dobří kouzelníci ovládají jiné živly."
"Skvělý. Kouzla...Co přijde teď? To si přeju moc,když chci žít ´normálně´?"
"Už se proměň zpátky,"poručil mi.
"Jak?"
"Musíš se uklidnit. Dýchej klidně. Pak si představ jak se proměňuješ zpět. Pomalu a v klidu."
Opravdu to šlo. Postupně jsem se zmenšovala až jsem to zase byla já. Cítila jsem se tak slabě. Padla jsem rovnou Mattovi do náruče.
"To víš,proměna je samo o sobě kouzlo a to stojí spoustu síly a energie. Někoho nezkušeného to pořádně vyčerpá."
Pomalu jsem se postavila. Cítila jsem se hrozně.
"Matte..."oslovila jsem ho.
Vyčkávavě se na mě podíval.
"Obejmi mě..."požádala jsem ho. Nejdřív ztuhnul a pořádně nevěděl co dělat. Poslední dobou se ke mě choval chladně a odtažitě. Tolik mi chybělo jeho přátelské objetí.
"Prosím..."
Přistoupil ke mě a jemně mě obejmul. Moc mě ke mě netiskl,tak jako vždy. Ale...asi mu to taky chybělo. Přitiskl mě k sobě víc. Cítila jsem teplo jeho těla. Bylo to tak příjemné. Stekla mi slza.
"Nechtěla jsem být vlkem,ale přijmula jsem to. Kvůli tobě,"šeptala jsem.
"To nemuselo být,"řekl,trochu příjemnějším hlasem.
"Není to tak hrozné..."
"Až si zvykneš,bude to skvělý,"povzbudil mě.
Dodalo mi to sílu.

Bohužel mi to moc nepomohlo při hádce s mámou. Přišla jsem totiž dost pozdě domů. V osadě jsem holt byla jako doma. Ale to jsem mámě samozřejmě říct nemohla. Jako vždy šla zavolat paní Flamingové. Ještě,že je kočkodlak. Jolly mi moc chyběla. Neviděla jsem jí od včera,ale přišlo mi to jako věčnost. Tolik se toho událo...Jolly ně očichávala jako cizího člověka. Měla jsem na sobě spoustu cizích pachů,proto mi zpočátku nevěřila. Uchlácholila jsem jí pamlskem a slibem,že jí příště vezmu do osady s sebou. Ať si zvyká na novou "rodinu".



Pokračování (snad) příště...