3. kapitola

1. prosince 2018 v 11:44 | Elinor |  Vyděděnci z vlastní vůle
Hermiona si sepsala zářijový plán pro studenty pátých ročníků, odložila brk a zacvičila se ztuhlými rameny. Vstala od stolu, stoupla si k oknu a hleděla do dálek. Padla na ni melancholie. Zamýšlela se nad svým životem, i když si to po většinu času zakazovala. Byla spokojená, určitě. Zvykla si na svůj svět, nic jí nechybělo, nic nepotřebovala. Zkřížila ruce na prsou a povzdechla si. Jen občas, málokdy, jen čas od času k ní zabloudila myšlenka, že by svět mohl být víc než jen knihy a chlácholivá samota. Dokázala by vyjít ze svého bezpečí? Uměla by to ještě? Zvyk je železná košile, Hermiona byla spoutaná tisíci košil. Už ani netušila, jestli pod tím vším se ukrývá její pravé já. Bála se, že už ztratila spoustu svých částí a součástek. Možná už sama sebe zlomila, aby se stala nedotknutelnou. Nebývala zklamaná, nesnila, nic ji nezraňovalo. Před lety, kdy k této změně došlo, na sebe kvůli tomu byla pyšná. Překonala své lidské slabosti. Teď už si tím vším nebyla tak jistá. Měla někde na cestě zahnout jiným směrem? Vracela si vzpomínky, kdy se smála s přáteli. Jak se jim vzdálila! Dřív se nebála lidí, ale nyní v nich viděla své úhlavní nepřátele. A láska? Zarazila se a přitiskla si paže blíž k tělu, jako by jí byla zima. Co pro ni to slovo znamenalo? Vždyť láska nutí lidi vrhnout se vstříc nebezpečí. Obdivovala všechny, kteří si dovolili se zamilovat. Sklonila hlavu a upadala do většího a většího smutku. Myslela si, že učinila správné rozhodnutí. Byla si tak jistá! Jen občas se objevil tenhle mrak úvah a obklopoval ji. Zakryla si dlaněmi oči, neplakala, jen nabírala sílu. Byla šťastná ve stavu, v jakém se nacházela! Nebylo nic špatného na jejím životě. Vše bylo tak, jak mělo být. Otevřela oči, zhluboka se nadechla a vrátila se ke stolu. Připravila si nový pergamen, do ruky vzala brk a začala sepisovat zářijový plán pro studenty čtvrtých ročníků.

2. kapitola

1. prosince 2018 v 11:42 | Elinor |  Vyděděnci z vlastní vůle
Znechuceně vypnula budík, který drnčel na nočním stolku. Ještě několik minut ležela v posteli a uvažovala, jestli by bylo velkým proviněním prospat celý den. Nakonec se vyhrabala zpod peřiny a docapkala po studené podlaze do koupelny. Opláchla si obličej, ale na sprchu se necítila.

1. kapitola

1. prosince 2018 v 11:37 | Elinor |  Vyděděnci z vlastní vůle
Hermiona se po přivítání s přáteli usadila ke stolu.
,,Moc ti to sluší, Mio," špitl nejistě Ron. Hermionu tato poznámka bodla u srdce. Moc dobře věděla, co k ní Ron cítí a nikdy to nemohla opětovat. Myslela si, že ho to přejde. On však stále nesl svou ,,tajnou" lásku. Jako kdyby si ho zasloužila...
,,Jsi příliš hodný, Rone," opáčila Hermiona. Harry začal vyprávět, jak se daří jejich dětem, Ginny přikyvovala a dokončovala za něj věty. Celý hovor se točil okolo dokonalých životů. Nepatřila mezi ně. Už ne. Hermiona je neposlouchala, i když se snažila. V myšlenkách utíkala do svých komnat, kde by se schovala před celým světem. Ráda by se vrátila do dob, kdy to všechno bylo jednoduché. Nechali ji samotnou příliš dlouho, už nezapadala do jejich světa. I když si velice vážila, že stále hrají tu hru na přátelství, věděla, že je to lež. Z úvah ji vytrhl až začátek přípitku.
,,Tak na Miu! Všechno dobré ti přejeme!" zvolal Harry, dle Hermiony zbytečně hlučně. Chopila se své sklenky vína a se všemi si přiťukla. Při pohledu na Rona sklopila oči, protože nechtěla vidět v jeho očích naději, které se ani po těch letech nevzdával. Už takhle se cítila provinile.
,,Kde budeš spát, Mio?" zeptala se Ginny. Hermiona plánovala přenocovat v hotelu, ale po těch pár minutách už si byla jistá, že v Londýně přes noc nezůstane.
,,Bohůmžel, musím zpátky do Bradavic. Za týden začíná školní rok a já nemám nic připraveného," zalhala Hermiona. Všichni zklamaně zahučeli.
,,Vždyť bys měla oslavovat až do rána..." hlesl Ron. ,,Oslavujeme o měsíc dřív, už to je přece proti narozeninovým pravidlům..." Hermiona věděla, že má pravdu. Ustupovali jí, jak jen mohli. Byla za to vděčná.
,,Víš, že jsem teď v jednom kole," začala vysvětlovat. ,,Devatenáctého září bych se do Londýna nedostala, ani kdybych sebevíc chtěla."
,,Tak tu zůstaň. Můžeš spát u nás," přidala se k Ronovi Ginny.
,,Neztěžujte mi to, prosím," požádala Hermiona znaveně. ,,Vždyť o nic nejde. Narozeniny stejně neslavím ráda." Ginny jako jediná chápavě přikývla, to ji naučilo mateřství - věčná, nekonečná trpělivost. Hermiona se cítila jako malé dítě, které bylo přistiženo při krádeži sušenek a jeho matka se stejně ptá, jestli něco vzalo. Ginny to věděla. Tím si Hermiona byla jistá. Měla ji prokouknutou.
,,No tak, Mio..." snažil se dál Ron.
,,Rone, prosím, nech ji," pravila Ginny a pohlédla sklíčeně na Rona. ,,Hermiona má spoustu práce, užijeme si tenhle večer a pak ji pozveme na Vánoce." Ron zavrtěl hlavou. Nechtěl si Hermiony tak lehce vzdát.

Kam dál